Jako „bonus“ k seriálu o dětech a reklamě jsem přidal tento, poslední díl, který by se také mohl jmenovat: „Reklama pro nejmenší aneb Marketingové snažení firem již v porodnici“.
Je zcela zřejmé, že matka v porodnici, tedy v cizím prostředí a v maximálně psychicky i fyzicky vypjatém stavu, nemá sílu ani touhu přemýšlet o hlubším smyslu většiny sdělení.
Odpověď je nasnadě. Reklama pochopitelně využívá racionálních argumentů k přesvědčování potenciálních konzumentů, ale to samo o sobě nestačí. Velmi důležité je také zapůsobit na city, zapojit do vnímání reklamního sdělení emoce, obohatit produkt o „přidanou hodnotu“: štěstí, radost, spokojenost...
V prvním díle tohoto seriálu jsem konstatoval a stručně doložil jasný fakt, tedy že jinak vnímají reklamu děti a jinak dospělí. Na druhou stranu jde u každého reklamního sdělení vyslaného do éteru vždy o to samé: udělat něco, koupit něco, navštívit něco, oblíbit si něco atd. Prostě o akci.
Mezi „nepřímé“ formy komerční komunikace cílící na děti bych v první řadě zařadil spotřebitelské soutěže, sponzoring volnočasových a často i školních aktivit a další „vychytávky“, spojené s věcnými odměnami, často vysokých peněžitých hodnot.
V duchu tohoto titulku jsem se rozhodl připravit několik článků o tématu „reklama a děti“. Jde o problematiku problematickou, jak eticky, tak právně. A z pohledu reklamních tvůrců o složitou činnost, neboť zaujmout a přesvědčit dítě, aby udělalo něco jinak, než chce samo, je těžké. Jak ostatně potvrdí každý rodič.
Nejdůležitější je zvolit takovou, jejíž výsledky budou transparentní a efektivní.