E-Business Academy: Právní minimum pro provozovatele e-shopu

5. 11. 2012 | Petr Michl
E-commerce má nemalá právní úskalí. Přečtěte si o právech zákazníků při odstoupení od kupní smlouvy a nejčastějších přehmatech e-shopů.

Ty nejnutnější informace z právní oblasti pro ty, co obchodují na internetu, shrnul na E-Business Academy pořádané Tuesday Business Network Jan Vetyška. Sám není právníkem, ale jako výkonný ředitel Asociace pro elektronickou komerci (APEK) a dlouholetý praktik měl možná o to lepší pozici, aby nemluvil primárně o paragrafech, ale o zkušenostech. Od 1. ledna 2014 bude platit nový Občanský zákoník (co změní si přečtěte v reportáži z E-Business fóra), ale není radno do té doby žít v informačním vzduchoprázdnu.

 

Některé záležitosti mají navíc poněkud nejasný výklad, jednou z nich je i moment uzavření kupní smlouvy na internetu. V současné době má dva různé výklady:

Právní výklad APEK (agresivnější):

  • Nabídku na uzavření kupní smlouvy odesílá kupující ve formě vyplněného nákupního košíku.
  • Kupní smlouva je uzavřena v momentě akceptace nabídky ze strany prodávajícího.

Právní výklad spotřebitelských organizací (konzervativnější):

  • Nabídkou na uzavření kupní smlouvy je samotné umístění zboží do internetového obchodu;
  • Nakupující akceptuje nabídku odesláním nákupního košíku, smlouva je v tu chvíli uzavřená.

Obchodník má při prodeji zboží vůči spotřebiteli informační povinnost. Tu obvykle naplňuje v sekci Obchodní podmínky, ale umístění není tak důležité. To je především úplnost informací, která by měla vycházet § 53 odst. 4, a jejich poskytnutí spotřebiteli s dostatečným předstihem, konkrétněji před uzavřením kupní smlouvy. Vzorově se mezi tyto informace řadí:

  • obchodní firma nebo jméno a příjmení a identifikační číslo, sídlo, zápis v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, kontaktní údaje,
  • název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb,
  • cena zboží nebo služeb,
  • náklady na dodání,
  • způsob platby, dodání nebo plnění,
  • poučení o právu na odstoupení,
  • náklady na použití komunikačních prostředků na dálku,
  • doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti.

Výše uvedené platí i pro informace definované § 53 odst. 6. Někdy se mohou překrývat s informacemi uvedenými v odstavci č. 4 stejného paragrafu. Obvykle jsou také uváděny v obchodních podmínkách. Patří mezi ně:

  • obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo,
  • informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy,
  • informace o službách po prodeji a o zárukách,
  • podmínky pro zrušení smlouvy

Pro povinnost informovat spotřebitele, kteří nakupují na internetu, nejsou pouze zvláštní části legislativy. Stejně jako u kamenných obchodů musí e-shopy poskytovat předepsané údaje o záruce a reklamaci. Za základní prameny zde považujeme zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (§ 13 a 19) a opět občanský zákoník (§ 612 – 627).


Velkým strašákem českých obchodníků je samozřejmě „vrácení zboží do 14 dní“, přesněji v právním jazyce: „Odstoupení od kupní smlouvy dle § 53 odst. 7 občanského zákoníku.“ Toto je nejzásadnější výčet informací, které jsou v této souvislosti nejčastěji přehlíženy:

  • Pro odstoupení není rozhodující moment vrácení zboží, ale moment doručení samotného aktu odstoupení (poštou, mailem, teoreticky i sdělením po telefonu).
  • Lhůta pro vrácení zboží není zatím spotřebiteli stanovena. Je povinen je vrátit na výzvu či lze upravit v obchodních podmínkách (APEK doporučuje lhůtu alespoň 10 dnů od odstoupení).
  • Spotřebitel může odstoupit od smlouvy ještě před doručením zboží.
  • Spotřebitel má nárok na vrácení „dopravného“, které zaplatil za dodání od prodávajícího.
  • Spotřebitel nesmí být nijak sankcionován za odstoupení.
  • Prodávající má právo na náhradu skutečně vynaložených nákladů spojených s vrácením zboží.


Pro prodejce může být ale situace ještě tvrdší a to v případě, pokud nebyly spotřebiteli v dostatečném předstihu poskytnuty informace dle § 53 odst. 6 stávajícího občanského zákoníku. To se nejčastěji stává v případě informování o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, ale také při informování o zárukách.


V případě, že dodavatel nepředal spotřebiteli uvedené informace, činí lhůta pro odstoupení od kupní smlouvy dle § 53 odst. 7 celé 3 měsíce od převzetí plnění namísto 14 dnů! Chybné podání informací přitom může být o slovíčkaření. Spotřebitel by měl například vrátit zboží bez viditelných znaků používání (vrácené boty by neměly mít prochozené podrážky). Pokud ovšem má e-shop v obchodních podmínkách v příslušné pasáži slovo „použití“, podává informace chybně. Použití se rovná i otevření obalu a spotřebitel má na vyzkoušení zboží nárok. Už to pak stačí k nároku na 3 měsíční lhůtu na odstoupení od smlouvy. Další častou chybou je uvést, že je zákazník „povinen zboží zaslat“ zpět. Není to pravda, může ho přijet vrátit osobně. Podobně nemůže obchodník požadovat od zákazníka navrácení zboží v nepoškozeném obalu.

Další nejasností je to, že odstoupení od kupní smlouvy se nerovná faktickému vrácení zboží. Do zmíněných 14 dnů musí zákazník pouze zaslat vyjádření (papírově i emailem, teoreticky i telefonem), že od kupní smlouvy odstupuje. Zákonný limit na samotné vrácení zboží není, ale je výhodné v podmínkách říci, že vrácení zboží uvítáte například do 10-14 dní od aktu odstoupení. Obchodníci totiž musí dle zákona vrátit peníze do 30 dnů.

Díky zhruba rok a půl starému rozhodnutí Evropského soudního dvora by měl obchodník v případě odstoupení od kupní smlouvy zákazníka a klasické reklamace vracet i poštovné. Neplatí to v případě, pokud si koupil více zboží a vrací jen něco. V tom případě mu obchodník poštovné nevrací, pokud by nevrácené zboží neměl samostatně zaslané levněji (Vzorová situace: Zákazník si v rámci jednoho nákupu koupí tričko a sadu sklenic na víno s přepravním příplatkem za to, že se jedná o křehké zboží. Rozhodne se vrátit sadu sklenic. Obchodník mu vrací rozdíl mezi cenou za levnější přepravu trička a tím za přepravu krabice s „křehkým zbožím“.).


Nejlepší cestou z průšvihu je v obchodních podmínkách e-shopem chtěné jednání „doporučit“, nikoliv nařizovat. Rozhodně se vyplatí vyhnout se uvádění jakýchkoliv sankcí spojených s vrácením zboží. Ať napíše e-shop do obchodních podmínek cokoliv, není to platné, pokud je to v rozporu se zákonem. Příklady výše ukazují, že tohoto rozporu můžete dosáhnout velice snadno a to i bez zlého úmyslu. Nejlepší je tak naznačovat (doporučovat) cestu a případné problémy či spory řešit osobně či telefonicky. Jan Vetyška se také vyjádřil ke způsobu, jakým e-shopy svoje obchodní podmínky tvoří. Zdaleka nejhorší variantou je vzít obchodní podmínky někoho jiného a připsat si k tomu svoje „pojistky“ proti chování zákazníků. Proti tomu je výhodnější i převzetí vzorů nabízených třeba právě APEK či „doslovná inspirace“ velkými hráči.

 

Celé téma právních záludností při obchodování online nelze v jednom článku obsáhnout. Na obrázku výše naleznete přehled těch nejzásadnějších právních úprav, které se e-commerce týkají. Jak naznačil tento text, ďábel je v detailech. Proto se vyplatí tuto problematiku nepodceňovat a nechat si při „nastavování pravidel“ poradit odborníky na právo, ať už právníky či například Asociací pro elektronickou komerci. Tvrdost právních podmínek spojená s reáliemi českého prostředí má totiž na svědomí, že pouze vratky zboží často tvoří cca 5 – 10 % celkových nákladů e-shopů. U obchodů zaměřených na prodej sezónního zboží, jež lidé využijí třeba jen jednou ročně během dovolené, může být situace ještě o poznání horší.


To nejlepší z moderního marketingu každý pátek do vašeho inboxu.

Ochrana proti spamovacím robotům. Odpovězte prosím na následující otázku: Jaký je letos rok?